Hodně z vás mi říká že jsem jako víla, ono to ani jinak asi nejde, vyrostla jsem v lese a krásném městě kde moc kulturního života není a les vybízí k tomu aby si s ním hrála.
A já věřím na víly a jooo a jooo
XD Nevím jak to pociťují lidé co žijí ve městech a stromy maj jen v parku a nebo pořádnej kus od domu. Ale já opravdu vím že v lese je něco víc než jen stromy, už několikát sem zažila cosi zajímavého, krásného i děsivého a pokaždé když na mě příjde smutek tak vím že koreny stromů jsou tady vždy pro mě můžu si k nim sednout a zachumlat, schovat se do nich, vzít si sebou papír a malovat nebo jen tak spát. Pokuť se vám srdce vyčistí a vy vidíte vše kolem zamilovaně a každé stéblo trávy vám dělá radost, tak se v lese začnou dít kouzelné věci. Uvedu malí příklad. Jednou sem měla užasně krásnou náladu a šla sem na procházku ještě brzo ráno kolem hodiny rozbřesku, starou zarostlou cestou po které uz nikdo nechodí, vede proti proudu potůčku co nám tady teče, je v jakém si udolí z obou stran jsou lesní svahy. Když sem do tohodle údolí *roklinky* vešla bylo to jak v pohádce *Legenda* dokonale zlaté proudy slunce se draly skrze stromy dolů ze svahu a lámaly na paprsky. Vážně zlaté a tohle zaření ze svahu, umocnovala ranní rosa které se třpytila a odpařovala, vše kolem mě bylo v pohybu a dýchalo světlem, hmyz se budil a křídla se jim změnila v hvězdný prach co kolem mě poletoval. A já věděla že stačí jen malí kousek a otevřou se nikde mezi stromy vrata jinam.
Sedla sem si na mrtvej strom a jedna květina co byla zrovna u mé nohy začala tancovat, *kmytala ze strany na stranu*....a já byla šťasná a dojátá že sem zrovna v tu užasně překrásnou chvíli tam.
Sedla sem si na mrtvej strom a jedna květina co byla zrovna u mé nohy začala tancovat, *kmytala ze strany na stranu*....a já byla šťasná a dojátá že sem zrovna v tu užasně překrásnou chvíli tam.
Kousek dál se po téhle cestě se dojde k lesním tůňkám a jezírkům co jsou napájené tím potůčkem, *můžem je však vidět na jaře v období kdy je nejvíve vody* chodím k nim vždy kolem velikonoc a házím do nich květiny.
Jesli existuje minulej život tak si myslím že sem byla Oplelie a nebo Avalonská kněžka, noo vlasně já mám dojem že i Ophlia byla dáma z jezera. *to je jen můj pocit z ní*
Možná i proto kydž mám smutek, cítím jako kydž padám, nekonečnou hřejivě temně příjemnou vodou.
*A dno? Néé a néé být k nalezení. Nechávám se nadnášet v hluboké vodě a nevím zda padám , nebo vztoupám. Tak raději spím a čekám na vítr až ho ucítím na tváři a budu vědět že mě černá hlubina pustila.*
Miluji vítr!
Kdo veří tomu že ke každému člověku patří nějaký přírodní element či síla, tak já veřim ve vítr.
Miluji ho v jakékoliv formě, miluji jeho hlas,dech jak spívá i řve, jak se lidí dotýká, jak si s náma hraje, je vtipnej a i vřelej.
Nejlépe si ho vychutnávám v noci, po půlnoci když jdu s pejsem na prochuzku, poslouchám ho, ve stromech si něco mrumlá, hned jak na nej zavolám vlítne mi do vlasů a dělá společníka v nočním městě, kde je momentálně sám....
*emmm tedy jsme samy.*
Nikdo nikdy neni sám. |
Také máte sny o létání? | U mě to ve snech vpadá jako tady, bílé vlající šaty spíše jen takovej obmotanej hadr, bez křídel ty mám jen když padám aby mě udržely ve vzduchu. |
Tohle by byl nádherný vějíř čínského typu... Kdybys našla někoho, kdo umí malovat na hedvábí tím způsobem, při kterém se nerozpíjí kontury... <3
OdpovědětVymazat